www.padesatprocent.cz › Milan Vodička: Když vládnou ženy: Merkelová a ty druhé

Milan Vodička: Když vládnou ženy: Merkelová a ty druhé

Magazín Mladé fronty DNES, 27.10.2005

Proč jsou ženy tak dobré prezidentky a premiérky a proč je jich přesto tak málo?

Před lety se zeptali začínající britské poslankyně, zda to žena v Británii může dotáhnout na premiéra. „Ne během našeho života,“ uklidnila reportéra politická. Pointa je jasná dopředu: ano, byla to Margaret Thatcherová. Budoucí Železná lady, která postavila Británii na nohy. Podobně Německo, další unavená země s chlapáckou minulostí a otyle pupkatou současností, právě povolalo ženu, aby rozehnala mraky nad budoucností.

Zdá se, že států, kde zřejmě nikdy nepřeložili Jiráska, takže si tam nemohli číst Chrudošovo varovné „Hanba mužům, kterým žena vládne!“, přibývá.

Působí to nečekané problémy, při jejichž řešení padají stařičká tabu. Politika byla vždy výsostnou záležitostí mužů a všechna pravidla jim byla ušita na míru. Jenže jak má vystupovat ze služebního bentleye před nenechavými kamerami televizních týmů a fotoreportérů premiérka v sukni? Je to velmi nebezpečný okamžik, kdy je přímo ohroženo jedno z největších tajemství vlády. Britové svého času pověřili odbornou komisi, aby problém vyřešila.

Limuzín upravených tak, aby z nich mohly vystupovat prezidentky, královny a premiérky, by mělo přibývat. Žen, které do nich usedají, je stále víc. Svět je totiž lepší a lepší.

Je to samozřejmě ironie. Těch žen je nyní totiž dvanáct. Slovy dvanáct. S Angelou Merkelovou, až se stane spolkovou kancléřkou, jich bude třináct.

Tu vůbec první, která se dostala na vrchol, si pamatuje jen málokdo. Před pěti lety zemřela zcela symbolicky pár minut poté, co vhodila hlasovací lístek do volební urny. Bylo jí čtyřiaosmdesát, jmenovala se Sirimávo Bandáranájaková a v roce 1960 se stala první premiérkou světa. Šéfovala vládě na dnešní Srí Laňce. Nahradila svého muže, rovněž premiéra, který byl o rok dříve zavražděn. Jejich dcera Candrika Kumaratungová je nyní prezidentkou.

Wilma Perla Zabíječka mužů

Po Bandáranájakové přišly další. Indíra Gándhíová, „matka Indie“, kterou v roce 1984 zastřelil atentátník. Pákistánka Bénazír Bhuttová, která se stala v roce 1988 první premiérkou muslimské země, dcera bývalého premiéra, jehož oběsili. Mary Robinsonova, která se v roce 1990 stala irskou prezidentkou. Hanna Suchocká, známá polská premiérka z první poloviny 90. let. Megawati Sukarnoputriová, první hlava muslimského státu – i ona měla prezidentství v rodině: její otec Sukarno byl prvním indonéským prezidentem a nakonec byl zabít.

Bylo jich ještě mnohem, mnohem víc. Třeba Golda Meirová, izraelská premiérka, která musela vést válku a zvítězilí, francouzská premiérka Edith Cressonová, která nazvala Japonce „mravenci“ a britské muže homosexuály, či nikaraguajská prezidentka Violeta Chamorrová, jež nastoupila po svém zavražděném manželovi.

Byly desítky dalších: prezidentky a premiérky na Maltě, Faerských ostrovech, Haiti, Islandu a Dominice, v Guinei-Bissau, Argentině, Jugoslávii, Kanadě, ve světem neuznané Republice srbské, Svazijsku, Portugalsku, Rumunsku, Středoafrické republice, Švýcarsku, Bolívii. Jejich jména nejsou většinou důležitá. Do historie se ale zapsaly dvě ženy, které to sice nedotáhly tak vysoko, přesto byly nejmocnějšími ženami své doby: Madeleine Albrightová a Condoleezza Riceová, obě ministryně zahraničí USA.

A pak tady byly řady jiných žen, které se dostaly úplně nejvýš, kam až mohly, a odtud vládly mužům: třeba Gabrielle Pourchetová, od roku 1972 prezidentka dvanácti osad, které vyhlásily nezávislost na Francii. Nebo Wilma Perla Zabíječka mužů, nejvyšší náčelnice Čerokíjů. Anebo hlavní náčelnice na Fidži jménem Ro Adi Lady Litia Cakobou Lalabalavu Kaloafutoga…

Je jich hodně. Otázka ale zní, proč je jich pořád tak málo.

Ženy nesnášejí špínu

Golda Meirová říkala, že diskriminované nejsou ženy, ale muži: „Nemohou nosit v těle děti.“ Dobře však věděla, že je to jen bonmot z nouze.

Indíra Gándhíová směřovala do mužské role už v dětství: když si hrála s panenkami, byly pro ni vojáky, které řadila do bitvy. „Nikdy jsem jim nepřevlékala šatičky,“ nechala se slyšet.

Přímý tah na branku měla také Tansu Cillerová, která se v 90. letech stala tureckou premiérkou. Od čtrnácti let četla knihy o ekonomice a snila o tom, že bude ministryní financí.

Skoro to vypadá, jako by politika a vládnutí byly mužskou záležitostí. Co vlastně ženám stojí v cestě?

Všeobecný názor zní, že muži hledají naplnění v moci a vzestupu, kdežto ženy uspokojují věci, které jsou bližší srdci. „Muži udělají všechno pro místo nahoře, ženy v tom tak agresivní nejsou,“ řekla Kanaďanka Kim Campbellová, která o tom musí něco vědět: byla první premiérkou své země.

V podvědomí stále zůstává tradiční role muže-bojovníka, který působí navenek, a matky-opatrovatelky, která se stará o rodinu. Proto jsou muži ke svým ambicím nevědomky připravováni svým okolím od dětství. Psychologové hovoří o „pozitivní iluzi“: chlapci jsou víc než dívky zahrnováni nadměrnou chválou a povzbuzováním, a tak muži věří, že jsou opravdu dobří, přestože mohou být zcela průměrní. Tím se zvyšují jejich ambice, sebedůvěra, takže často mluví i tehdy, kdy nemají co říct, a ujímají se postů, na něž nemají. Pak bojují zuby nehty, aby si je udrželi. Ženy se naopak drží zpátky a ambice projevují až tehdy, když se cítí perfektně připraveny. Politika je toho klasickým příkladem, protože je vlastně bojem o moc. „V politice nejsou kultivované vztahy. Neprosadí se tam slušný člověk. A protože ženy víc myslí na rodinu, nejsou schopny překousnout všechno to napadání, propírání soukromí,“ soudí politolog Antonín Rašek. „Pořád myslí na to, co by tomu řekl manžel, děti, příbuzní.“ Také Thatcherová mluvila o „slizké tyči politiky“.

Přesto je zvláštní jedna věc: statistici si všimli, že ženy přicházejí k moci v časech krize, národní prohry či společenských otřesů. Nikaragujka Chamorrová se stala prezidentkou ve chvíli, kdy země zbankrotovala, za podobné situace se stala premiérkou i Polka Suchocká, Filipínka Aquinová se stala prezidentkou po svržení starého režimu. Litevce Prunskieneové muži sami uvolnili cestu k úřadu v krizové chvíli, kdy země získala nezávislost.

Čím to, že muži mají pořád takovou přesilu? Psycholog Slavomil Hubálek žertem nadhazuje, že je to mužská revanš za dětství. „Ve výchově jsme vlastně ve velmi matriarchálním prostředí. Výchova a rozhodování jsou na matce. Jakmile však dojde na svět peněz a moci, obrátí se to. Je to pomsta za matriarchát.“

Muž by lambadu netančil

Čím se vlastně liší politická od politika? Chovají se, myslí a jednají jinak?

O indonéské prezidentce Megawati Sukarnoputriové její mužští protivníci tvrdili, že má tři zájmy – vaření, nákupy a šperky. Ale tak zlé to zase nebude. Ženy se prostě jen nechovají jako muži.

„Ženské vidění světa je míň silové a má širší záběr. Jejich pohled je zodpovědnější – tak jak to souvisí s rolí ženy v rodině,“ říká Hubálek.

Britský psychiatr Ráj Persaud jde ještě dál: tvrdí, že zatímco muži vstupují do boje o moc kvůli osobnímu prospěchu, ženy se snaží naopak mocenské střety otupit, aby v zájmu věci využily všech možností, které tím získají.

Ženský pohled na mechanismy moci je jiný než mužský. Ženy si své spolupracovníky neorganizují stupňovitě podle vojenského vzoru na náčelníky, podnáčelníky a pobočníky podnáčelníků. Naopak se snaží zapojit do skupiny všechny, kdo mají k věci co říct. Připomíná to víc debatu v kuchyni než rotu infanterie s přesně stanovenými hodnostmi a vrchním velitelem.

Rašek dodává další přednosti: „Ženy mají určité hlubší sociální cítění, a když sedí u jednacího stolu, svou přirozeností kultivují atmosféru.“

Přesně! Když byla Madeleine Albrightová v OSN, učila tam své kolegy tančit lambadu – byla to sice podívaná pro bohy, ale vzduch se tím pročistil.

Ženy válčí méně než muži

Skoro to vypadá, jako by Thatcherová, Golda Meirová či Biljana Plavšičová, jestřábí prezidentka samozvané Republiky srbské, nebyly ani ženy.

Ženy v čele států totiž válčí méně než muži. Dá se to spočítat.

Na University of Massachusetts doložili vědci čísly, že čím více byly ženy zapojeny do řízení společnosti, tím byl stát méně agresivní. Podle jejich studie mělo od roku 1900 v čele ženu jen čtyřiadvacet států. V době, kdy byla žena u moci, se do konfliktu dostalo jen 16,6 procenta těchto zemí. Válku nevyvolala ani jedna z nich.

Jsou ženy opravdu z Venuše a muži z Marsu?

Skoro to tak vypadá. Vědci z Massachulouhé setts si to vysvětlují tím, že mužský vztah k mezinárodním vztahům je spojen se soutěživostí, ochotou použít násilí a snahou hájit „loviště“. Ženy jsou naproti tomu svolné k dohodě, protože ve vztazích s cizími státy dávají přednost soužití a míru před ješitností.

Jenže to má háček. Právě proto, že jsou takové, musí ženy občas válčit.

V roce 1971 se Indie a Pákistán dostaly do sporu, který rychle eskaloval, až skončil válkou. O pár let později pákistánský prezident přiznal, že kdyby proti stál muž, a ne Indíra Gándhíová, choval by se opatrněji a smířlivěji. Jenže před ženou nemohl couvnout, musel se ukázat „jako chlap“ – a také čekal, že ona sama se bude války bát a nenechá k ní dojít. Známý je jeho výrok: „Copak si ta ženská myslí, že mě vyděsí?“

A pak je tady další potíž. Klasickým příkladem je Margaret Thatcherová, které muži v laskavě jedovaté slovní hříčce říkali Attila the Hen čili slepičí Attila namísto správného Hun Attila. Ta poté, co Argentinci okupovali Falklandy, vystupovala bojovněji než britská námořní pěchota. Jako žena v mužském světě měla pocit, že ve chvíli krize ji zkoumavě sledují mužské oči a čekají na známku slabosti. A tak se chovala bojechtivěji než muž.

Ráj Persaud už vymyslel, jak se podobných nástrah zbavit a současně využít ženskou mírumilovnost: navrhl, byť v žertu, aby státy a vlády vedly jen ženy.

To rozhodně nehrozí. Někde se však muži budou dostávat k veslu, které pustili z rukou, jen obtížné. Bývalá prezidentka Islandu Vigdís Finnbogadóttir vyprávěla, jak poté, co byla v úřadu osm let, sejí malý chlapec zeptal, jestli může být i on jednou prezidentem, přestože není dívka.

Protože za svůj život viděl na obrazech hlavy státu jen ženskou tvář, neuměl si představit, že by prezidentem mohl být muž.

Vlády nyní ve světě vedou pouze čtyři ženy:

  • Helen Clarková – Nový Zéland
  • Bégam Chálida Zijáová – Bangladéš
  • Luisa Diogová – Mosambik
  • Maria do Carmová Silveirová – Svatý Tomáš a Princův ostrov

Ženy na královském trůně vládnou ve třech zemích:

  • Margrethe II. – Dánsko
  • Alžběta II. – Velká Británie
  • Beatrix – Nizozemsko

Prezidentek nezavislých států je nyní pět?:

  • Gloria Macapagalová-Arroyová – Filipíny
  • Tarja Halonenová – Finsko
  • Mary Mc-Aleeseová – Irsko
  • Vaira VíkeováflcAleeseová-Freibergová – Lotyšsko
  • Čandrika Kumaratungová – Srí Lanka

Sdílejte s přáteli

Newsletter

Získejte aktuální informace o dění ve světě politiky a o akcích Fóra 50 %.

Kurzy a služby

Objednejte si naše kurzy, facilitaci, konzultace či genderovou expertízu.

Chci podpořit fórum 50 %

Sami si zvolte variantu Vaší podpory. Děkujeme!